S florbalovým oddílem TJ Znojmo je spjatý již spoustu let. Otec obávaného kanonýra Jan Kucharič stál řadu let na znojemské střídačce jako vedoucí mužstva a také je již dlouho členem vedení oddílu. Od letošní sezóny přesedlal do role organizátora domácích utkání A-týmu. Čtěte rozhovor s jedním z nejdéle sloužících členů Florbal Znojmo.

Ahoj Honzo, jak dlouho vlastně působíš v oddíle TJ Znojmo?

Ahoj, v oddíle působím od sezóny 2009/2010. Nejčastěji jako vedoucí družstva u týmu mužů a od roku 2012 jsem členem vedení oddílu.

O Vás je známo, že bydlíte až v dalekém Vratěníně. Jak jste se spolu synem Tomášem tehdy ve Znojmě ocitli?

V roce 2009, po postupu týmu mužů Znojma do nejvyšší florbalové ligy nás oslovil tehdejší předseda oddílu a zároveň trenér „A“ týmu mužů Libor Šťasta s nabídkou přestupu Tomáše z oddílu SK JeMoBu (Jemnice + Moravské Budějovice) do Znojma. Tomáše možnost zahrát si nejvyšší florbalovou ligu mužů zaujala a nabídku na přestup přijal.

Co trénink to 100 km, to se zdá být neuvěřitelné! Dokážeš odhadnout, kolik jste již kvůli florbalu najezdili kilometrů? (smích)

Vypadá to neuvěřitelně, ale za těch 11 roků jsme kvůli florbalu najezdili skoro 200 000 kilometrů.

Člověk musí tento sport milovat, jinak by to nešlo, je to tak?

Máš pravdu, je to tak. Oba moji synové začali s florbalem na základní škole v Lubnici roce 1998. Zpočátku jsme jezdili po školních turnajích. V roce 2004 jsem byl u založení klubu SK JeMoBu, kde jsme začali hrát mládežnické soutěže pod českou florbalovou unií. Ježdění se syny na tréninky a turnaje mi začalo zabírat tolik času, že jsem ostatní moje koníčky odsouval na druhou kolej, až mi zůstal prakticky jenom florbal. K florbalu jsem si za těch 22 roků vybudoval hodně silný vztah.

Probíráte s Tomášem doma florbalové dění?

Jenom zřídka. Oba trávíme na florbale tolik času, že doma už není skoro co probírat.

Nejen Tomáš, ale i Honza, tvůj druhý syn byl nadějným florbalistou. V čem byl mezi nimi rozdíl?  

Jediný rozdíl byl v tom, že pro Tomáše byl vždy florbal na prvním místě, měl ambice něco dokázat a věnoval mu prakticky všechen volný čas. Honza bral florbal jenom jako koníček bez nějakých větších ambicí, a proto také v juniorském věku s florbalem skončil.

Před přesunem do Znojma hrál Tomáš za SK JeMoBu, jak na tyto začátky vzpomínáš?

Vzpomínám moc rád. V Jemnici a ani v Moravských Budějovicích není sportovní hala, tak jsme trénovali jen v malých školních tělocvičnách. Přesto v SK JeMoBu vyrostlo spoustu kvalitních hráčů, jako třeba Jirka Bauer, Jirka Salava, Zdeněk Rada, Honza Hanák a řada dalších. Málokdo s florbalových fanoušků třeba ví, že za SK JeMoBu hrál až do juniorského věku jeden z nejlepších českých profesionálních cyklistů současnosti Honza Hirt.

Jak hodnotíš dosavadní přerušenou sezónu z pohledu člena vedení klubu?

Když pominu ekonomické dopady na náš oddíl, tak největší tragédií je zastavení sportování dětí. Děti přichází jak o organizovaný sport v oddílech, tak o tělocvik ve školách. Pracovníci našeho oddílu se snaží alespoň částečně udržovat děti v kondici přes online tréninky a další online aktivity. Za stávající situace je to asi maximum, co lze pro děti udělat.

Podělíš se s námi o nějakou veselou historku z florbalového prostředí? Jistě jich musí být spousta.

Většina historek je nepublikovatelných, ale jednu historku nikdy nezapomenu. V sezóně 2014/2015 jsme hráli čtvrtfinále play off na Kladně. Po přestávce se rozhodčí chystali zahájit třetí třetinu utkání a v té chvíli za mnou přiběhla jedna z pořadatelek, že je někdo zamčen v naší šatně a tluče na dveře. V první lajně, která nastupovala na hřiště, scházel tehdejší kapitán týmu Kuba Martinek. Za Kubu musel na hřiště naskočit jiný hráč a já běžel rychle odemknout šatnu, ve které jsem Kubu omylem zamknul. Od 43. minuty byl už Kuba díky duchapřítomnosti hodné paní pořadatelky na hřišti. (smích)

Nejkrásnější zážitek z florbalového prostředí a zároveň takový, na který by si nejraději zapomněl?

Z dřívějších dob je to v roce 2005 vítězství s mladšími žáky SK JeMoBu na prestižním mládežnickém turnaji PRAGUEGAMES a samozřejmě rozhodující zápas o postup do superligy v České Lípě.  Zážitkem z florbalového prostředí, na který bych chtěl zapomenout, se nabízí sestup ze superligy, ale i prohry ke sportu patří, takže takový zážitek snad ani nemám.

Co děláš ve volných chvílích? Obzvlášť teď jich je bohužel dost.

Mám ještě devítiletou dceru Terezku, se kterou se teď při online výuce musím učit. Pokud mi ještě nějaký čas zbude, tak jezdím na ryby. Hlavně pevně věřím, že se situace s pandemií brzy zlepší a děti budou moci opět do škol a sportovci na svá sportoviště.

Děkuji za rozhovor.